life & stories, Myanmar, travels

Zápisky z Barmy #3 – Domek na jezeře

posted by cassidy on 2016-05-02 at 10.51 PM, 4 comments

Probouzíme se do prozářeného pokoje na vysoké bílé posteli. Škoda, že v tu dobu nevíme, že to je nejkrásnější pokoj, ve kterém za celou cestu budeme nocovat, asi bychom si ho vážili ještě o něco víc :) Hned ve dveřích se setkáváme s nádherně oblečenou slečnou, dcerou majitele místa, kde jsme se ubytovali (a mnoha dalších hotelů v okolí). Princezna, jak jsme jí familiárně začali říkat, která nám skvělou angličtinou vypráví o svých studiích v Londýně a očividně je nadšená i z našeho příběhu. Většinu času žije v Yangonu, ale přijela na návštěvu zkontrolovat právě hotely.

Paní z Century Travel / Bike Hire nám byla nápomocná ještě několikrát a právě díky tomu, že se nám nesnažila za každou cenu něco vnutit, jsme se rádi vrátili hned ráno pro jízdenku na noční autobus a vypůjčit si kola, na kterých jsme chtěli objet část jezera. Jen se rozhodnout, jestli vyrazíme doleva nebo doprava. Zvítězila odbočka doleva a díky tomu jsme si z Barmy odvezli hodně silný zážitek. Jasně, kdoví, co by nás potkalo, kdybysme odbočili vpravo… :)

Najednou mnohem víc vnímáme, že tady už jezdí motorky, troubí se a narozdíl od uspořádaného a relativně klidného Yangonu funguje ten typický asijský silniční provoz, fascinující kombinace jakéhosi plynutí a zákona silnějšího. Po chvilce jízdy jsme ale mimo rušnou hlavní cestu vedoucí skrz malé městečko a zastavujeme u loučky oplocené ostnatým drátem. V jednom rohu tam totiž sedí skupinka dětí obklopující učitelku, která jim předčítá z knihy a oni nahlas opakují. Škola! Školy nás vždycky zajímají a z povzdálí dění pár minut sledujeme, než začne přestávka a pár zvědavých dětí za námi přiběhne k plotu.

DSC_5303

DSC_5300

DSC_5306

Škoda, že se nám zatím nepodařilo nikde sehnat školní potřeby, chtěli jsme do některé místní školy zajít a něco, co by pomohlo, darovat. (Napravíme to později!) Ve chvíli, kdy dětem ukazuju jejich fotku na displeji foťáku, objeví se za námi, je zvědavý, co děláme a zve nás na návštěvu k sobě domů. Pár vteřin se v nás mele pocit nejistoty, jestli se nenecháváme vlákat do nějaké pasti, ale intuice a zvědavost vítězí, následujeme ho na kolech k břehu jezera, kde má uvázanou loďku. Takovou… dost jinou než tu, na které jsme se vezli včera. Necháváme kola koly, opatrně nastupujeme na vratký, téměř plochý vydlabaný kmen stromu a necháváme se vézt úzkou „stezkou“ (jak se tomu říká, když je to cestička ve vodě? :D) mezi rákosím kdovíkam.

DSC_5309

DSC_5317

Zhruba po deseti minutách zastavuje u jednoho z domků na kůlech, kde zrovna mladá žena pere v jezeře prádlo. „To je moje žena,“ vysvětluje Shan Kee, zatímco Mel nám z „mola“ podává pomocnou ruku, abychom při vystupování nezahučeli do vody. Stoupáme po rozviklaných schodech do rákosového domku a ke dveřím se sbíhají další dvě ženy uvítat a pořádně si prohlédnout hosty. Zatímco jejich muži pracují jako převozníci na jezeře, ony tráví dny doma, ale Shanovi se občas povede přivést domů nějaké cizince a všechny to jednoduše baví.

Vyzývají nás, ať se posadíme, zatímco ukazují na dřevěnou podlahu v prostředku místnosti. Připravují čaj, vyptávají se, dávají nám ochutnat tradiční zeleninový pokrm, který se jí na rýžových krekrech. To už se k nám přidává dvaadevadesátiletá babička, která do té doby ve vedlejší místnosti přebírala rajčata vypěstovaná v plovoucí zahrádce. Je tak vitální! Sice neumí anglicky, ale Mel naopak mluví velmi dobře a aktivně překládá všechno, co babičku zajímá. Když jí ukážeme společnou fotku s jejím pravnukem Shanem, nadšením zatleská, tak pořizujeme i jednu její a Mel povídá, že vlastně vidí svoji fotku poprvé v životě!

DSC_5336

DSC_5330

Někdo navrhuje, ať mi Mel vyzkouší thanaku. „Znáš to?“ „Jasně, vždyť ji nosíte všichni, ale nikdy jsem ji na sobě neměla, tak jo, tak jo!“ V zápětí trošku znejistím, když zmizí ve vedlejším pokoji, aby se za pár vteřin vrátila s polínkem a kamennou destičkou. Co jsem totiž netušila, thanaka je strom, jehož suché dřevo se dá třením o navlhčenou kamennou destičku rozemlít na jemnou pastu, která se následně natírá na obličej. Jak jsem psala v prvním článku, používá se jako ochrana před sluncem, ale zároveň také ve smyslu makeupu, pro zkrášlení. Ačkoli jako světlovláska tu obdivné pohledy sklízím často, nikdy jsem tolikrát za den neslyšela, jak moc jsem beautiful, jako když jsem měla právě thanaku, tak na tom zkrášlovacím efektu asi něco bude, hihi. Zajímalo by mě, jak bych pořídila v Evropě :D

DSC_5338

Někdy v mezičase se pořád trošku vyvedení z míry z toho, kam jsme se dostali, shodujeme s Tomem na tom, že jsme už viděli asi víc, než jsme čekali, že uvidíme za celou dobu, kterou v Barmě strávíme.

Shan bere větší loďku, vyzvedává naše kola a převáží nás na druhý břeh jezera, abychom mohli pokračovat v cestě. Jezero má na různých místech a v různou dobu různé barvy, dneska je trochu děsivé – jako černé zrcadlo. Možná proto, jak vypadá nebe. Slunce zatím pálí, ale v dálce jsou vidět černočerné mraky. Říkám si, že ten zdobený slunečník, kterým se Mel chrání, bude dost možná za chvíli spíš deštník. Loučíme se Shanem a Mel, vzhledem k tomu, že si nás už oba stihli přidat do přátel na Facebooku, to není nějak výrazně dojemné loučení – ještě o nich určitě uslyšíme. V první restauraci na druhém břehu obědváme dokonalý nudle se zeleninou a kuřecím masem, zatímco se vážně šíleně rozprší a tak zbytek výletu jedeme na kolech mokří na kost. A vůbec nám to nevadí.

DSC_5364

Protože večer a tím náš odjezd od Lake Inle se nezadržitelně blíží, vracíme se do městečka, odevzdáváme kola a přemýšlíme, co si tak pořídit na noční cestu autobusem, protože místní obchody prodávají k jídlu doslova čtyři věci. Rýži (případně rýžové nudle), laciné sušenky, chipsy a alkohol. Vzhledem k možnostem saháme po balení sušenek a všechna naše jídelní přesvědčení musí jít bokem :) Hlavně, že cigarety tu vyjdou na 2 – 4 USD za karton deseti krabiček.

Objevujeme přitom ale hezkou kavárnu / pekárnu, která se pyšní strojem na espresso. To bysme nebyli my dva, kdybysme se nezastavili, že, absolutně nehrozí, že bysme odolali kávě :) Z krasopisně psané nabídky na ručním papíře zašité v látkovém obalu si vybíráme i zákusek, abychom vyzkoušeli, co místní kuchyně nabízí. Majitelka pekárny nám vypráví o tom, jaké šije panenky a látkové tašky, které cizincům prodává kočičí útulek, aby vydělal nějaké peníze pro opuštěné kočky, a konstatuje, že teď je období mokra (nemůžeme nesouhlasit – krom toho, že jsme sem s tím riskem jeli, jsme to už stihli okusit párkrát na vlastní kůži :)). Se smíchem dodává, že další dvě roční období jsou období sucha a období cizinců :D To je prý čas, kdy jsou pro návštěvu Barmy nejlepší podmínky, není tedy ještě úplně největší horko, ale už neprší každý den. Funny.

2015-08-09 15.35.55

Sedíme na korbě auta, který nás veze na autobusovou zastávku, opřená o Tomovo rameno chroupu sušenku, za zády nám zapadá slunce v horách a cejtím takovej zvláštní klid. Chvilku na to z autobusu vidíme poslední zbytky ještě trošku modrý oblohy, než ji pohltí tma, odráží se na hladině jezera a v horách na druhém břehu svítí několik pozlacených chrámů. A je to všechno moc hezký.

2015-08-09 18.21.17 copy

Půjčení kola 2x 4.000 K
Převoz přes jezero 7.000 K
“Dýško” 1.000 K
Oběd 2x 6.000 K
Káva 2x a dort 4.000 K
Ananas 400 K
Thanaka 700 K
Sušenky 500 K
Autobus do Baganu 2x 22.000 K
Celkem za 3. den 45.600 K
life & stories

Life lately

posted by cassidy on 2016-04-13 at 8.39 AM, 5 comments

Když jsem psala na Plurk, že jsem si musela v diáři vyhradit místo na to, abych si vyepilovala nohy, protože to prostě nemělo tak vysokou prioritu na to, aby to za poslední týden vyšlo nějak spontánně, Johanka mi “nakázala”, ať si tam zapíšu taky, že mám napsat blog.

Tenhle semestr jsem si na sebe upletla bič, o čemž vypovídá to, jak často se tu objeví nový příspěvek. Udělala jsem trochu naschvál, rozhodla jsem se, že zaměstnám na jaro hlavu tolik, aby se mi nestíhalo stýskat a zároveň se tak výrazně posunu v seznamu odstudovaných předmětů. Zapsala jsem jsi vesele 42 kreditů, vydyndala si ještě individuální zápis jednoho semináře, na který nemám splněné prerekvizity s tím, že je odstuduju zároveň… A tak.

Velkou část z toho tvoří předměty mojí vedlejší specializace – Multimediální komunikace. Díky tomu, že jsem měla rok přerušené studium a cestovala, se možnost studovat právě tuhle vedlejšku otevřela i pro můj obor a nemohla bych za to být vděčnější. Vybudovat takovýhle “stát ve státě”, Grafickou a multimediální laboratoř na VŠE, muselo stát neuvěřitelný úsilí. Na druhou stranu se snažím věřit, že co se týká pocitu z výuky a přínosu pro studenty, je to vážně taková rewarding činnost, protože jsem na jiných předmětech nikdy nezažila takový úsilí, kteří by studenti školní práci poměrně dobrovolně věnovali a i když je práce na každičký předmět vážně časově náročná, všichni ji děláme až podezřele rádi. Tohle z prostředí školy moc neznám. Díky zájmu o předměty pod záštitou GML se taky vyselektovali lidi, kteří mají obecně dost podobný přístup k životu a práci jako já, oceňují a baví je podobné věci a právě oni mi ukázali, že týmové školní práce nemusejí být vůbec hell, naopak něco, co si člověk může užít. A ještě u toho něco vznikne. Díky, týmečky! <3

(O tom, že mi samozřejmě zbývají i nějaké povinné předměty a pro velký úspěch si s sebou z minulého semestru táhnu mikro, prostě pomlčíme.)

Jenže pak se to všechno nějak posčítá s prací, na kterou je rázem výrazně míň času a tak posledních sedm dní překonávám všechny svoje představy o vlastní produktivitě a možnostech. Až jsem si říkala, že to snad nemůže dopadnout dobře, ale zatím je to celkem sranda.

  • Ve čtvrtek jsem si až u vchodových dveří uvědomila, že na sobě nemám podprsenku.
  • V pátek jsem vyrazila na celý den do školy a na focení v centru prahy v kalhotách ke kotníkům, nízkých teniskách a růžových ponožkách na spaní. Sexy. Budiž mi omluvou budík v 5.15. (Ani slovo proti barevným ponožkám, miluju je a moje aktuálně nejoblíbenější jsou ty, co vypadají jako krokodýli, co mi žerou nohy, ale tohle byl fakt fail.)
  • Dneska při běhání se mi pletly nohy tak, že už na třetím kilometru jsem škobrtla, švihla sebou o zem a mám teď odřenej loket.

Očividně je něco ve vzduchu, protože mimo nejsem jen já. Během jednoho dne jsem byla svědkem toho, jak

  • paní úplně bez rozmyslu a zvednutí očí ze země začala přecházet silnici, jedoucí auto dobrzdilo pár desítek centimetrů od ní a ona bez hnutí brvou pokračovala já,
  • mě málem sejmul na chodníku cyklista se sluchátky na uších,
  • přišlo jaro a v jediném kusu přírody uprostřed našeho města se to hemží “láskou”. Nemůžete příště trochu dál než dva metry od cesty, prosím? Běžce v nepřehlédnutelné neonově žluté bundě (mě) to přivádí do rozpaků.

Mám v hlavě (a teď už dokonce i v Evernotu) alespoň pět článků, který bych v dohledné době vážně ráda napsala, tak mi držte palce. A víte, že zase pomalu začínám přemýšlet, co sbalím do krosny? Ale o tom zase až příště :))

P.S. S tím stýskáním to buď trochu funguje, nebo jsem prostě po tom podzimu dostatečně otupělá a zvládám to trošku líp. Nebo si to umíme líp naplánovat. Nebo je to tím, že je konec už tak docela na dohled. Vyberte si :)

Narozeninové ráno.

Vzpomínky ve sklenici.

life_lately_1

life & stories

Únorová videochallenge 2016

posted by cassidy on 2016-03-03 at 5.32 AM, 2 comments

Moc vám nepovídám, co se děje, ale můžete se alespoň podívat na sestřih únorové videochallenge, kterou s lidmi z Plurku natáčíme od roku 2012, takže ti nejpoctivější letos už po pátý. Spočívá jednoduše v tom, že zaznamenáme pár vteřin každý únorový den a na konci měsíce to složíme dohromady. Trochu jsem natáčení flákala a při stříhání mě pak mrzelo, že pár zajímavých momentů prostě na videu zaznamenaných nemám, ale to je život :)

A co předchozí roky? Rok 2015 jsem na Zélandu nenatáčela, ale to vynahradila spousta jiných videí. V roce 2014 jsem celý měsíc poctivě natáčela, ale nikdy jsem ho nesestříhala. Pro velký pamětníky můj život v roce 2013 tu a 2012 tu :)

life & stories, Myanmar, travels

Zápisky z Barmy #2 – Lodí po Inle Lake

posted by cassidy on 2016-02-24 at 2.25 AM, 4 comments

Den 2 (8. 8. 2015)

V sedm ráno nás ještě v autobuse hlídači zkasírují každého o 10 USD za vstup do oblasti a po pár dalších minutách vystupujeme uprostřed městečka Nyaung Shwe. Po asfaltkách, které jsme viděli v Yangonu není ani památky, ale udusaná hlína nikomu v žabkách nebo úplně bez bot nevadí. V ulicích už je celkem dost lidí, život tu začíná na naše poměry brzo, už kolem páté, když začíná být světlo (v šest je už úplně bílej den), naopak v sedm večer už je tma a všechno se pomalu uklidňuje.

Hned na nás pár chlápků z motorek zkouší pokřikovat, kam jdeme, jestli nechceme jet na projížďku lodí a tak. Já tohle nahánění hodně nemám ráda a tenhle způsob prodeje na mě nefunguje. I když by se možná dali ve výsledku ukecat na nějakou nižší cenu, ani o tohle nestojím, nějak z toho celkově mám takovej pocit nějakýho šmelu a tak po pár blocích, když narážíme na sympatický domek s “agenturou” ve spodním patře, rozhodneme se zkusit štěstí tam. Domlouváme si právě loďku, protože to je nejlepší způsob, jak během relativně krátké doby vidět spoustu věcí rozmístěných po jezeře Inle Lake. Vlastně u většiny z nich je to zároveň jediný způsob, jak se k nim dostat, protože po souši k nim jednoduše cesta ani žádná lávka nevede.

Chválím paní – majitelce a jediné pracovnici „agentury“ Century Travel zároveň – krásnou angličtinu a ona se rozpovídá o tom, že má vystudovanou fyziku na univerzitě. Wow. Celkově jsem z úrovně angličtiny v Barmě překvapená, ačkoli se jedná o zemi, kam se například v porovnání s Thajskem podívá úplný zlomeček turistů a spoustu let byla opravdu uzavřená, anglicky tu mluví kde kdo a ještě tak pěkně.

Než vyrazíme do místa, kde kotví loďky, utíkáme na chvíli s tím, že nejdřív si musíme domluvit nějaké ubytování, ať to neřešíme večer na poslední chvíli. Bingo, hned “u sousedů” v The White Avenue 2 – skromný, ale na můj vkus úplně nádherný světlý pokojíček s okny přes dvě stěny a vysokou postelí. Čistá koupelna, snídaně v ceně a v naší cenový kategorii, yes please! A můžeme se ubytovat hned, dokonalost – vytoužená sprcha tak přichází asi o deset hodin dřív, než jsme očekávali a kvalita našeho života výrazně stoupá :D

DSC_5084

O chvilku později se setkáváme s naším řidičem lodi, který nás bere do přístavu a dlouhým kanálem se vydáváme na jezero. Na březích od každého domečku vede molo, na kterém někdo zrovna pere prádlo, myje nádobí, myje sebe nebo si zrovna čistí zuby v bahnité vodě.

Během několika hodin, které trávíme na jezeře, se seznamujeme s životem na vodě. Je skoro neuvěřitelný, jak přirozenou součástí života se voda pro místní obyvatele stala a jak se jí dokázali přizpůsobit, jak nemají vůbec pocit, že by je nějak omezovala. Obratně se pohybují na maličkých i větších loďkách, vybudovali si na vodě okrasné i zeleninové a bylinkové záhonky…

IMG_7091Trošku “princessy feeling”, protože Tomovi všichni chválí krásnou (= světlovlasou) ženu :))

DSC_5240

Díky našemu průvodci se setkáváme i s místními řemesly. Jako první nemůžou naší pozornosti ujít rybáři se svým specifickým stylem pádlování, kdy jedno dlouhé pádlo ovládají nohou a přidržují si ho rukou. Některé dílny na jezeře (všechno je vystavěné na „kuřích nožkách“), například tkalcovna, jsou autentický zážitek. Mladá slečna nám ochotně odpovídá na všechny otázky, zatímco sledujeme ženy, které tu za dva dolary na den tkají lotosové a hedvábné šály. Ty nejsložitější z nich trvají až 100 dní a kvůli jediné chybě může práce přijít vniveč. Naopak „stříbrnictví“ už zase tolik nevěříme a máme pocit, že muži tu zasedli ke stolům a začali se tvářit, že vyrábí šperky, pár vteřin předtím, než jsme překročili práh a trošku na nás hrají divadlo. Setkáváme se s „žirafími ženami“ (Kayan people), které se také živí tkaním látek na tradiční oděvy svých kmenů. A trochu taky tím, že je tkají na takovém místě, aby zvídavý cestovatel mohl nakouknout a nechat v ošatce nějaké peníze.

DSC_5100

DSC_5143

DSC_5148

DSC_5183Lámáním stonků lotosu a natahováním vzniklých dvou částí od sebe vzniká jemné lotosové vlákno.

DSC_5195

DSC_5210

DSC_5209Hedvábné nitě nabarvené a seřazené přesně tak, aby vznikal vzor z předchozí fotky. Hlavně to nezmotat!

DSC_5227

DSC_5276

DSC_5280Zvědavý koťátečko z kočičího chrámu na jezeře <3 

Téměř každý den se v některé části jezera koná trh, kde místní obchodují potraviny, hlavně ovoce, zeleninu a ryby, takže ani ten nemůžeme minout. Všudypřítomné bahno, mrtvé ryby navlečené na drátech v něm, mokré zmuchlané bankovky minimální hodnoty a všudypřítomné úsměvy… Jeden den a takových dojmů!

DSC_5177

DSC_5170

DSC_5168

DSC_5164“Zaparkované” lodě u tržiště, ke kterému se sjeli lidé z jezerních domků v okolí.

Jakmile překročíme práh pokoje, přemáhá nás únava a snad tři čtvrtě hodiny se prostě nemůžeme ani zvednout! Navečer si procházíme městečko Nyaung Shwe a přejídáme se k smrti obrovským ananasem z místního trhu, pro který jsme přeskákali po kamenech mezi loužemi a lepivým bahnem, který zouvá žabky :D Tohle místo je úplně království ananasů. Ráj <3

[EDIT 2. 5. 2016]

Zjistila jsem, že existuje ještě jedna Evernote poznámka, kam jsem si poznamenala náklady za tenhle den, tak je doplňuju!

Vstup do oblasti Inle Lake 2x 20 USD
Vyprání prádla 3.000 K
Ubytování ve White Avenue na 1 noc pro dva 18.000 K
Celodenní výlet na lodi 2x 17.000 K
Slaměný klobouk 2.000 K
“Dýško” rybáři za fotky 1.000 K
Káva 2x 2.000 K
Krmení pro holuby u chrámu 1.000 K
Oběd v restauraci na jezeře 2x 6.000 K
Fried rice k večeři 4.600 K
Pivo k večeři 2x 2.000 K
Obří ananas a granátové jablko 1.200 K
Celkem za 2. den 57.800 K + 20 USD
life & stories, Myanmar, travels

Zápisky z Barmy #1 – Yangon

posted by cassidy on 2016-02-19 at 9.15 PM, 6 comments

Dlouho jsem nenapsala a moc teď nevím, jak začít. Málo co se mi povedlo odsouvat na úkor jiných věcí tak dlouho, jako zápisky z cest po Barmě / Myanmaru. Ani po tom půl roce jsem se nedokázala rozhodnout, který z názvů chci používat, tak snad se vám nebudou ježit vlasy, když je budu všemožně střídat, jak mi to zrovna přijde pod ruce.

Spoustu slov, které si budete moct přečíst v následujících článcích, jsem poznamenávala na nejpodivnějších místech během cesty, jako bych tušila, že se mi nepovede všechno hned publikovat, ale zároveň jsem měla v hlavě to, jak mi bylo smutno, když jsem lovila z paměti tehdy rok starý zážitky z Japonska a věděla, kolik pocitů a detailů se za tu dobu jednoduše vytratilo.

Zvědaví? Jdeme na to!

Den 1 (7. 8. 2015)

Z Chiang Mai jsme letěli předchozí den posledním večerním letem do Bangkoku, jednoduše nám tak nějak připadalo lepší v Bangkoku na letišti zůstat přes noc než strávit na cestách celý den. A bylo to o něco levnější. Než jsme si sehnali jídlo a přeorganizovali obsah krosen a batohů na “do Barmy / Myanmaru jo” a “do Barmy / Myanmaru ne” a odnesli druhou hromadu zabalenou do igelitového pytle vyškemraného od uklízečky do úschovny zavazadel, bylo najednou půl třetí ráno a my utahaný jak koťata bez problému na následující dvě hodiny usnuli na chladný žulový zemi odletový haly stejně jako spousta dalších cestujících s podobným osudem.

O dopravě v Barmě / Myanmaru jsme nejčastěji četli, že strašně drncá. Všechno a pořád. Když podivně poskakovalo už letadlo na vzletové dráze v Bangkoku, zasmáli jsme se, že nám to teda dobře začíná.

Díky nocování na letišti jsme ale už kolem sedmé ráno vystupovali na letišti v Yangonu. Snáz, než jsme čekali, jsme proběhli kontrolou na imigračním – během dvou minut vyměnili naše e-visa potvrzení za razítka v pasech, a po osmé hodině (asi po 45 min jízdy) nás řidič taxíku vysadil na hlavním vlakovém nádraží. Na letišti na nás začal mluvit tak dobře anglicky, že jsme mysleli, že si hned s někým popovídáme a vyzískáme nějaké informace, ale jak jsme brzo zjistili, bylo to pár naučených frází a se zbytkem se nechytáme. Ačkoli k smrti utahaní, už za tu chvilku v nové zemi máme oči na vrch hlavy a nevíme, co sledovat dřív. Proč třeba?

  • Řídí se tu napravo. Bože, po tolika měsících. Celou dobu mám samozřejmě pocit, že jedeme v protisměru a něco nás sejme. Ne-e, ale velký nebezpečí je přebíhání ulic, protože se automaticky rozhlížíme na špatnou stranu.
  • Řídí se tu napravo, ale všichni mají volanty napravo! Mindfuck.
  • Všichni jsou tak pěkně štíhlí! I když nejsou nějak extra vysocí, proti ostatním asijským národům vypadají takoví protáhlí a ladní.
  • Vážně většina lidí nosí tradiční oděv longyi (takovou dlouho “sukni”, ženy zavinovací, muži ji mají v kuse a jen dotáhnou na postavě uzlem)…
  • … a určitě víc než polovina lidí, hlavně ženy a děti, mají na obličeji míň nebo víc viditelně natřenou pastu thanaka, která slouží jako ochrana proti slunci, jako ozdoba a pokud je dobře rozetřená, tak i jako pudr. Dokonce prý je při používání kůže jemnější a funguje i proti akné (je pravda, že člověka bez perfektní pleti jsem ještě nezahlídla)
  • Všude ve velkoměstě je spousta zeleně a spousta jí je fakt hezky upravená
  • Ačkoli všechno působí hodně ošuntěle, očividně se dbá se na čistotu města – na každém rohu je vidět nějaký pracovník, který uklízí, ať už zametá listí kolem obrubníků nebo z nich zrovna drhne rejžákem prach.

DSC_5038

Po chvíli marnýho pátrání a dotazování se na nádraží, kde se údajně měly prodávat i jízdenky na autobus, se vydáváme na vlastní pěst trochu dál a na prodejce jízdenek narážíme hned naproti přes silnici a náš hlavní úkol pro dnešní den je vyřízenej, nezůstaneme přes noc někde na ulici.

Je horko jak blázen, lije z nás po pár krocích, protože střídavě svítí sluníčko, pocitově je mnohem tepleji než v Thajsku, kde bylo celou dobu pod mrakem. Krosna na zádech tomu nepřidává, ale něco takovýho nám nezabrání v tom, abysme se vydali pěšky hledat nejvýznamnější buddhistickou památku v zemi, areál Shwedagon Pagody.

Jsme v šoku z toho, jak jsou v z nás v šoku místní lidi. Mysleli jsme, že v největším městě, které navíc má co nabídnout, městě s největším mezinárodním letištěm, budou turisti, že tu Evropan nikoho nezaujme. Tak ne. Místní si nás na ulici bez ostychu dlouho prohlíží, klidně se otáčí nebo nás rentgenují od hlavy v patě, stydlivě se usmějou, někteří pozdraví, někdo zamává z protější strany ulice. Tak se tak nějak usmívám zpátky, občas zamávám a je to sranda. Tohle se nám v takové míře ještě nestalo. Vzhledem k počtu taxíků jsme si to vysvětlili tak, že si každý vezme tágo k Shwedagon Pagodě a v ulicích se moc nevyskytne.

Cestou potkáváme krásný park, Kandawgyi Garden, s dlouhatánskou dřevěnou lávkou, která vede nad jezerem a můžete na ní jít třeba na randíčko a je to moc hezký, jen je potřeba trochu koukat pod nohy, protože není v úplně nejlepším stavu :)

DSC_5023

IMG_7093

DSC_5031

Areál Shwedagon Pagody je obrovský, nejvýznamnější buddhistický chrám v zemi se nezapře. Procházíme ho možná hodinu a úspěšně se nám povede se ztratit, respektive nemůžeme si vzpomenout, kterým ze čtyř vchodů jsme přišli, což je docela zásadní, protože dole, na konci jednoho z dlouhatánských schodišť máme uložené boty.

DSC_5042

DSC_5045

DSC_5055

DSC_5060

DSC_5070

DSC_5071

DSC_5076

Protože poslední jídlo jsme měli o patnáct hodin dřív a od tý doby jsme narazili akorát na plátek melounu a na mini muffin (na letišti v půl šestý ráno nebylo otevřený nic než kavárnička u gatu), šilháme hlady. Restauraci s fried rice nacházíme už vážně na poslední chvíli, jídlo není žádná pecka, ale je to jídlo. Rozesmívá nás, když se Francouzi u vedlejšího stolu ptají na wifi, neboť podnik má v názvu “internet” a jsou odkázáni ze zahrádky, na které sedí, k počítači s CRT monitorem uvnitř restaurace :D

Spousta lidí něco žvýká a následně plive. Nejdřív nás to vyděsilo, protože to vypadalo, že mají plnou pusu krve, ale když to byl třetí, pátý, desátý člověk, dostali jsme podezření na nějaký žvýkací tabák nebo něco podobnýho. Musíme zjistit. Každopádně z toho mají (stejně jako třeba údajně Jihoameričani z listů koky) zuby v hodně špatným stavu.

Ve tři hodiny se menším zorganizovaným autobusem přesouváme na “autobusové nádraží” – do jiné čtvrti města, na sever, kousek od letiště, kde jsou na ulici různé obchody, jídelny, cestovní agentury a před každým z těch podniků je zaparkovaný jeden autobus, který patří k tomu podniku. Spousta maličkých dopravců, žádná větší firma, která by to všechno zaštiťovala, ale nějakým způsobem to všechno funguje, je provázané s agenturkami ve městě a asi dokonce i v jiných městech.

DSC_5082

Po hodině čekání se objevuje náš “VIP bus,” který jsme si objednali, protože cena se od toho “ordinary” zas tak nelišila, ale komfort pravděpodobně jo. A my jsme TAK chtěli spát. Širší sedačky a dostatek místa. Dokonce jsme dostali kartáček na zuby, malý ručníček, láhev vody a balíček sušenek na cestu, až takhle VIP to bylo! :D Jakmile se autobus rozjel, respektive rozskákal, trochu jsme zapochybovali, ale ve výsledku cesta utekla mnohem líp, než jsme čekali. Únava byla silnější, během půl hodiny jsme upadli do mdlob a následujících dvanáct hodin krom povinné půlhodinové pauzy venku prospali a budili se jen změnit polohu přeleželých nohou / rukou / krku :)

— NÁKLADY

Abysme měli nějaké vodítko, rozhodli jsme se, že náš budget na 10 dnů v Barmě / Myanmaru budeme směřovat k částce 300 USD na osobu. Ne nějak kriticky, i když si nemůžeme dovolit / nechceme nějak rozhazovat peníze, nechceme zároveň jíst za každou cenu to úplně nejlevnější a spát někde, kde by se nám to vysloveně hnusilo, pokud bude na výběr. Když jsme se dívali na ceny zájezdů s českými cestovními kancelářemi, bez letenky, jídla a “kapesného” začínaly na 45 000 korun. Zvládneme si Barmu / Myanmar užít za zlomek té ceny?

11800216_10205840138937586_2819490992195566728_n

Původně jsem měla v plánu trackovat veškeré naše výdaje, ale nakonec jsem to nezvládla a tak nedokážu zpětně doplnit každý den o konkrétní výdaje, co mám, to samozřejmě ukážu. Některé dny byly nákladnější, některé o dost míň, ale prozradím předem, že přesně na těch 300 USD za každého nám to akorát vyšlo.

V době, kdy jsme v Barmě / Myanmaru byli, odpovídalo jednomu americkému dolaru přibližně 900 – 1200 K podle toho, kde jsme směňovali nebo vybírali (výběr z bankomatu byl i s poplatky výhodnější než směnárna, ale zase nejsou úplně všude).

Taxi z letiště 2 osoby 15.000 K
Noční autobus do Nyaung Shwe 2x 34.000 K
Meloun 400 K
Vstupné Shwedagon Pagoda 2x 16.000 K
Oběd – Fried rice 2x 3.000 K
Jídlo a voda na cestu do autobusu – 2x tuňák, sušenky, 2x voda 5.350 K
Vlhčené ubrousky 2x 2.500 K
SIM karta s kreditem 5.000 K x2 13.000 K
Minibus na autobusové nádraží 2x 1.000 K
Pomelo, ananas, jablka 2.300 K
Káva 2x 1.600 K
Celkem za 1. den 94.150 K