life & stories, Norway, travels

“Velkommen til Norge!”

posted by cassidy on 2016-09-10 at 6.34 AM, 3 comments

Ušklíbli jsme se na sebe, když jsme se ráno probouzeli do deště. A další den taky. I ten následující. Klidným tempem jsme se tři dny posouvali vnitrozemím směrem na severozápad. Vždycky spoustu hodin “ničím”, klidem, spoustou tunelů, mokrýma klikatýma úzkýma silničkama mezi lesy, které nás postupně dovedly až vysoko na náhorní plošinu Hardangervidda, kde už převládaly spíš kleče a lišejníky, občas bylo i za jízdy z auta vidět spoustu hub a o silnici jsme se často dělili s ovcemi. Nepřestávali jsme žasnout nad nespočtem víkendových domků a chatiček a snažili se představit si život v odlehlých sídlech daleko od jakékoli známky civilizace. Kdekoli nás cestou něco jen maličko zaujalo, zastavili jsme (případně se při nejbližší možnosti i otočili a vraceli pořádný kus cesty zpět, protože s pěti-a-kus-metrovým autem se na těch úzkých klikatých silničkách nedá otočit úplně kdekoli, kde si Cass usmyslí), prošli se, zmokli, a s takovým napjatým a zároveň hrozně excited pocitem z toho všeho neznáma pak vždycky zase zapluli do “bezpečí” dodávky, zapnuli na chvilku topení naplno, ohřívali si ruce o tumblery s čajem nebo kávou a mrkali na sebe, když jsme si předávali sdílenou tyčinku nebo oplatku (sdílenou proto, abysme neměli pocit, že jíme tolik nezdravýho jídla, samozřejmě :)) Užívali jsme si krásný dny na cestě, to probouzení do deště s výhledem na hory skrz zadní dveře, na který jsme nezvládli přidělat záclonky, a připadali si na úpatí těch skalních stěn, mezi jezery a na březích fjordů strašně maličký.

Když počet kilometrů zbývajících do Bergenu klesnul pod stovku, nervozita začala trochu stoupat. Přeci jen se někam stěhujeme na následující půlrok a tentokrát to není jako dřív, třeba na Zélandu nebo v Asii, tak, že kdyby se nám to úplně nepozdávalo, nic nás nedrží a můžeme během pár dní přesídlit.

Do Bergenu přijíždíme pár hodin před domluvenou schůzkou s majitelkou domu, kde máme přes internet domluvený pronájem pokoje, takže máme možnost si projít kousek města (a eventuelně ještě vzít rychle nohy na ramena? :D) Bergen je moc hezký město. Všechno je čistý, spousta historických kamenných budov v centru vytváří příjemnou atmosféru, úpatí vysokých hor, které se od centra města zvedají, je poseté udržovanými dřevem obloženými domy a ačkoli nervozita neopadavá, utíkat se mi nechce :)

A bydlení? Já jsem o organizování tohohle “výletu” zatím nic nepsala, ale kdybych poslední měsíce nepadala každou noc do mdlob vyčerpáním ještě předtím, než mi hlava dopadla na polštář, věřím, že právě hledání ubytování by mi bylo schopný zapříčinit pár bezesných nocí. Tři měsíce listování realitními servery, čtyřicet obepsaných inzerátů, tři negativní odpovědi… Navíc téměř všechny pokoje, které se ve sdílených domech a bytech pronajímají, jsou maličký místnůstky, kam se vejde sotva postel, často nemají ani prostor pro psací stůl (sedm metrů čtverečních? Normálka.) a se světlem to není žádný zázrak. Já jsem tohle po zkušenosti z Aucklandu strašně nechtěla, ale vypadalo to, že  si vážně nebudeme moct vybírat, naopak, vzhledem k “úspěšnosti” hledání nám dost reálně hrozilo, že budeme muset nějakou dobu pobýt v autě. Chodit do školy z auta není dobrý :D

Asi dva týdny před odjezdem, přišla čtvrtá odpověď. Ta jedna! Na dobrý věci se vyplatí počkat. A tak máme krásnej světlej pokoj v prvním patře velkýho rodinnýho domu obloženýho bílým dřevem, ze kterýho vedou dveře přímo na terasu. A o tom výhledu na moře vím od prvního dne, že mi, rybě, bude hodně chybět.

Askøybrua, Askøy Bridge, sunset, Bergen, Norway

Prostě skoč, křídla rozháhneš cestou. Číča v kleci. Bergen, Norsko.

A nakonec i přestalo pršet.

life & stories, Norway, travels

Bags are packed

posted by cassidy on 2016-08-27 at 2.42 AM, 10 comments

“A kdy tam dorazíte?”
“Do neděle bysme to rádi stihli…”
“Já jsem čekala, že odpovíš něco mezi 24 a 48 hodinama, né šest dní! (smích)”
“Nechceme nikam spěchat…”

A tak jsme v úterý devátýho srpna ráno naložili černou Caravellu se zabudovanou postelí, na který jsme pracovali předchozí týden (ok, hlavně Tom, ale… nakreslila jsem plány – zapomeňme na to, že ve výsledku tak úplně nefungovaly, někde se přeci začít musí. Mořit dřevo mi pak šlo prý perfektně a psychická podpora se taky počítá, ne? :D) a když jsme míjeli ceduli značící konec mýho rodnýho města, docela jsme si oba oddychli, že vážně jedeme. Poslední dva a půl měsíce jsme měli plný ruce práce a ačkoli nás většina těch věcí vlastně hodně bavila a naplňovala, na to dýchání občas moc nezbýval čas :)

Proč to? Odevzala jsem multimediální projekt obrovskýho rozsahu, natočili a úspěšně jsme odpromítali s úžasnou skupinou lidí krátký film, odškrtla jsem si ze studijního plánu úspěšně 42 kreditů a jedny ze tří státnic, každý týden jsem si dala minimálně jednou Krkonoše > Praha a zpět, poprvý jsem byla na svatbě za oficiálního fotografa a dopadlo to skvěle, podařilo se nám po roce vidět se s Anie a Lukym, ačkoli se to zdálo jako mission impossible, pořídila jsem si po dlouhým přemýšlení grafický tablet a hned ho využila pro práci (a kreslila ve sklepě, na zahradě, v rozbouraným bytě, v autě, jednoduše kdekoli, kde se dalo sednout, abysme konečně mohli trávit nějaký čas spolu. I když oba zabraní do práce, ale spolu.), dali jsme obrovský úsilí do rekonstrukce bytu, sice ne pro nás, ale nejdřív jsme snili a o pár dnů později už spíš plánovali, kde a jak bysme si mohli vytvořit takovou základničku pro sebe <3 Tom s týmem vyhráli mistrovství republiky ve slowpitchi (a já jsem byla opět hrdě za fotografa), přeskládali jsme 6 tun nařezaných dílů na kuchyně a on pak z tý hromady prkýnek dokonce jednu fakt sestavil a druhou zabalil na dlouhou cestu do Anglie, vyřídili úplně tři miliardy administrativních úkonů s úřady, pojišťovnami a jinými poskytovateli služeb, podařilo se vytřídit tunu dokumentů, skříň s oblečením a jednu hodně “skladištní” půdu (tři plný dodávky, vážně?!), nechala jsem opravit dvacet let rozbité housle, připravily jsme s Nat novou kolekci plakátů pro Číču v kleci, byly na schůzce ohledně úplně nejlepší spolupráce…

… a tak! Do toho odlaďování nového-starého auta, nějaké zdravotní komplikace, snaha vidět se a rozloučit s pár nejbližšími přáteli a rodinou. Nakupilo se to, ale to už je taková předodjezdová klasika. Šlo často o dost, o stresové situace nebyla nouze a chtělo to hodně vzájemný podpory a přemlouvání se, plánování, telefonátů, špinavých rukou a večerních skleniček vína, které jsme únavou zpravidla nestihli ani dopít. Střídavě horký a deštivý dny utíkaly neuvěřitelným tempem, když jsme měli cestu okolo, stavili jsme se vždycky na ovocnou zmrzlinu a vážně moc se nám toho nakonec povedlo.

Volkswagen Caravelle T4 campervan

A najednou jsme vážně jeli. V Českým středohoří začalo pomalu pršet, kapky dopadající na sklo působily uklidňujícím dojmem, opření ve svých sedačkách jsme si užívali cestu krajinou ubíhající v mlze a Nickelback hrající před bluetooth z rádia, se kterým jsme si taky zažili svoje :)

Poslední zastávkou před hranicemi je OBI v Teplicích, pořád nám totiž chybí tyčka na poslední záclonku a jak mi jen tak mimochodem Tom stíhá sdělit, tak taky pilník.

“Víš, Cass, s tím náhradním klíčem… aby fungoval, budeme ho muset ještě trochu upravit.”

Podvečerní německé dálnice už jsou zase zalité sluncem, Berlínu, ačkoli jsme se tam chtěli zastavit, se vyhýbáme obloukem, neb do splnění emisní normy Euro 4 nutné pro vjezd máme dost daleko, a poprvé spíme v nové posteli pár desítek kilometrů před Hamburgem. Když ráno snídáme, jediný odpadek na německém odpočívadle je krabička od cigaret s nápisem: “Kouření vážně škodí vám i vašemu okolí.” Ano, s českým nápisem.

Germany motorway sunset

Hamburg, kde jsme ani jeden nebyli, si ujít nechat nechceme. Pojedeme tak daleko, než uvidíme Umwelt zone ceduli, někde před ní zaparkujeme a dál se podíváme pěšky. Jaké je naše překvapení, když jedeme naproti radnici v nejcentrovatějším centru a cedule jsme si pořád žádné nevšimli. No, když už jsme tady… Možná víte, že botanický zahrady jsou naše. Ta hamburgská, Planten und Blomen, zeje ve všední den dopoledne prázdnotou a je to parádní začátek dne :)

Planten und Blomen Botanic Gargen, Hamburg, Germany

Planten und Blomen Botanic Gargen, Hamburg, Germany

Čeká nás ten den hodně kilometrů někam směrem na sever. Cestu jsme si moc detailně neplánovali, ale abychom stihli trajekt, bylo by fajn dojet přibližně někam do poloviny Dánska. Kousek za hranicemi se shodujeme na tom, že dálnice nás nebaví, a tak se s mapou před očima motáme dánským venkovem, podivujeme se opuštěným stavením v polích, jdeme se podívat na hrad v Koldingu, do přístavu ve fjordu Vejle a večer přijíždíme do Aarhus.

Countryside sunset, Denmark

Celý den bylo hezky, máme chuť si sednout někam ven, na kopec, a sledovat západ slunce. Má to drobnou vadu, kopec v Dánsku… Díky Foursquare přesně víme, kam potřebujeme. ARoS art museum s duhovým panoramatickým ochozem, ano! Je totiž navíc středa, jediný den, kdy má muzeum otevřeno do 22 hodin, takže něco takového je vůbec možné (jiné dny zavírají v pět). Slunce nám nedává moc času, cestou k muzeu občas popoběhneme, ve spěchu kupujeme vstupenky a cpeme batohy, které si nesmíme vzít s sebou, do skříňky, abysme vyběhli do Rainbow Panorama na střeše krásnou čtvrthodinu před západem <3 Před zavíračkou máme ještě dost času na to, abychom si prošli exhibice moderního umění za tmy ještě nějakou dobu pokračujeme v cestě, než najdeme místo, kde strávit nadcházející noc.

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum - Rainbow panorama

Aarhus ARos Art museum

Oba se budíme s bolestí hlavy. Nestává se to často, s trošku nuceným úsměvem to svalujeme na nějakou špatnou konstalaci hvězd a tak trochu tušíme, že to není nic, co by dobrá káva a možná nějaká sladkost nezachránily – naše první kroky potom, co zaparkujeme v Aalborgu, vedou přímo do Behag Din Smag, jedné z nejlepších kaváren ve městě. Minimalistický světlý interiér, skvělá káva a první kontakt s dánštinou při snaze vyslovit cosi znamenajícího “skořicová rolka”. Procházíme si město a neuteče nám pár jasných podobností:

  • Všichni vypadají neskutečně fit, když zrovna neběží, alespoň mají na sobě sportovní oblečení a člověka s nadváhou hledáme marně.
  • Ačkoli svítí sluníčko, kvůli silnému větru mrzneme v bundách, zatímco místní si očividně užívají letní počasí v kraťasech :D
  • Pokémon GO tu má v porovnání s ČR ještě “trochu” jiné žně a pprodlužky vedoucí z obchodů a externí baterky jsou nepostradatelnou výbavou všudypřítomných skupinek zombies.
  • Zatímco Tesla v Čechách stále budí zvědavé pohledy širokého okolí, tady jezdí snad v zastoupení podobném jako u nás Fabie a nabíječky najdete bez problémů na každém parkovišti, u benzínky…

Aalborg Behag Din Smag cafe

Aalborg Behag Din Smag cafe

Do odjezdu trajektu zbývá celé odpoledne a míříme z města. Přála bych vám vidět tu dětskou radost v Tomových očích, když zjistil, že se na mnohakilometrové pláže spojující městečko Løkken s těmi dalšími na pobřeží, může autem. A tak jsme se po chladných větrných plážích jednou neprocházeli pěšky, ale rozčesávala jsem zacuchané vlasy vlající ze staženého okýnka. Antibiotika neantibiotika (říkala jsem, jaký jsem si z Čech po dobrých deseti letech bez vážnější nemoci odvezla na cestu suvenýr, když dvě měsíce pokusů vyléčit si nateklý krk vlastními silami nezabraly?) jsme se vyškrábali pichlavými rakytníkovými keři a písečnou bouří k majáku Rubjerg Knude Fyr. Původně byl postavený asi 200 m od moře, ale kvůli vlivům větru a vody dnes stojí už téměř na srázu a očekává se, že se během následujících 10 – 15 let zhroutí do moře.

Denmark Løkken Beach drive

Denmark Løkken Beach drive

Rubjerg Knude Fyr Lighthouse Denmark

Rubjerg Knude Fyr Lighthouse Denmark

Hirsthals ferry Dermark

Po čtyřech hodinách na trajektu Hirsthals > Larvik je to tu. Jsme v Norsku. Je půl třetí ráno, po spoustě dalších aut z trajektu není po chviličce ani stopy a já po chvilce mžourání z okýnka na prázdný silnici ujišťuju Toma, že je vidět Velkej vůz.

life & stories, Myanmar, travels

Zápisky z Barmy #3 – Domek na jezeře

posted by cassidy on 2016-05-02 at 10.51 PM, 6 comments

Probouzíme se do prozářeného pokoje na vysoké bílé posteli. Škoda, že v tu dobu nevíme, že to je nejkrásnější pokoj, ve kterém za celou cestu budeme nocovat, asi bychom si ho vážili ještě o něco víc :) Hned ve dveřích se setkáváme s nádherně oblečenou slečnou, dcerou majitele místa, kde jsme se ubytovali (a mnoha dalších hotelů v okolí). Princezna, jak jsme jí familiárně začali říkat, která nám skvělou angličtinou vypráví o svých studiích v Londýně a očividně je nadšená i z našeho příběhu. Většinu času žije v Yangonu, ale přijela na návštěvu zkontrolovat právě hotely.

Paní z Century Travel / Bike Hire nám byla nápomocná ještě několikrát a právě díky tomu, že se nám nesnažila za každou cenu něco vnutit, jsme se rádi vrátili hned ráno pro jízdenku na noční autobus a vypůjčit si kola, na kterých jsme chtěli objet část jezera. Jen se rozhodnout, jestli vyrazíme doleva nebo doprava. Zvítězila odbočka doleva a díky tomu jsme si z Barmy odvezli hodně silný zážitek. Jasně, kdoví, co by nás potkalo, kdybysme odbočili vpravo… :)

Najednou mnohem víc vnímáme, že tady už jezdí motorky, troubí se a narozdíl od uspořádaného a relativně klidného Yangonu funguje ten typický asijský silniční provoz, fascinující kombinace jakéhosi plynutí a zákona silnějšího. Po chvilce jízdy jsme ale mimo rušnou hlavní cestu vedoucí skrz malé městečko a zastavujeme u loučky oplocené ostnatým drátem. V jednom rohu tam totiž sedí skupinka dětí obklopující učitelku, která jim předčítá z knihy a oni nahlas opakují. Škola! Školy nás vždycky zajímají a z povzdálí dění pár minut sledujeme, než začne přestávka a pár zvědavých dětí za námi přiběhne k plotu.

DSC_5303

DSC_5300

DSC_5306

Škoda, že se nám zatím nepodařilo nikde sehnat školní potřeby, chtěli jsme do některé místní školy zajít a něco, co by pomohlo, darovat. (Napravíme to později!) Ve chvíli, kdy dětem ukazuju jejich fotku na displeji foťáku, objeví se za námi, je zvědavý, co děláme a zve nás na návštěvu k sobě domů. Pár vteřin se v nás mele pocit nejistoty, jestli se nenecháváme vlákat do nějaké pasti, ale intuice a zvědavost vítězí, následujeme ho na kolech k břehu jezera, kde má uvázanou loďku. Takovou… dost jinou než tu, na které jsme se vezli včera. Necháváme kola koly, opatrně nastupujeme na vratký, téměř plochý vydlabaný kmen stromu a necháváme se vézt úzkou „stezkou“ (jak se tomu říká, když je to cestička ve vodě? :D) mezi rákosím kdovíkam.

DSC_5309

DSC_5317

Zhruba po deseti minutách zastavuje u jednoho z domků na kůlech, kde zrovna mladá žena pere v jezeře prádlo. „To je moje žena,“ vysvětluje Shan Kee, zatímco Mel nám z „mola“ podává pomocnou ruku, abychom při vystupování nezahučeli do vody. Stoupáme po rozviklaných schodech do rákosového domku a ke dveřím se sbíhají další dvě ženy uvítat a pořádně si prohlédnout hosty. Zatímco jejich muži pracují jako převozníci na jezeře, ony tráví dny doma, ale Shanovi se občas povede přivést domů nějaké cizince a všechny to jednoduše baví.

Vyzývají nás, ať se posadíme, zatímco ukazují na dřevěnou podlahu v prostředku místnosti. Připravují čaj, vyptávají se, dávají nám ochutnat tradiční zeleninový pokrm, který se jí na rýžových krekrech. To už se k nám přidává dvaadevadesátiletá babička, která do té doby ve vedlejší místnosti přebírala rajčata vypěstovaná v plovoucí zahrádce. Je tak vitální! Sice neumí anglicky, ale Mel naopak mluví velmi dobře a aktivně překládá všechno, co babičku zajímá. Když jí ukážeme společnou fotku s jejím pravnukem Shanem, nadšením zatleská, tak pořizujeme i jednu její a Mel povídá, že vlastně vidí svoji fotku poprvé v životě!

DSC_5336

DSC_5330

Někdo navrhuje, ať mi Mel vyzkouší thanaku. „Znáš to?“ „Jasně, vždyť ji nosíte všichni, ale nikdy jsem ji na sobě neměla, tak jo, tak jo!“ V zápětí trošku znejistím, když zmizí ve vedlejším pokoji, aby se za pár vteřin vrátila s polínkem a kamennou destičkou. Co jsem totiž netušila, thanaka je strom, jehož suché dřevo se dá třením o navlhčenou kamennou destičku rozemlít na jemnou pastu, která se následně natírá na obličej. Jak jsem psala v prvním článku, používá se jako ochrana před sluncem, ale zároveň také ve smyslu makeupu, pro zkrášlení. Ačkoli jako světlovláska tu obdivné pohledy sklízím často, nikdy jsem tolikrát za den neslyšela, jak moc jsem beautiful, jako když jsem měla právě thanaku, tak na tom zkrášlovacím efektu asi něco bude, hihi. Zajímalo by mě, jak bych pořídila v Evropě :D

DSC_5338

Někdy v mezičase se pořád trošku vyvedení z míry z toho, kam jsme se dostali, shodujeme s Tomem na tom, že jsme už viděli asi víc, než jsme čekali, že uvidíme za celou dobu, kterou v Barmě strávíme.

Shan bere větší loďku, vyzvedává naše kola a převáží nás na druhý břeh jezera, abychom mohli pokračovat v cestě. Jezero má na různých místech a v různou dobu různé barvy, dneska je trochu děsivé – jako černé zrcadlo. Možná proto, jak vypadá nebe. Slunce zatím pálí, ale v dálce jsou vidět černočerné mraky. Říkám si, že ten zdobený slunečník, kterým se Mel chrání, bude dost možná za chvíli spíš deštník. Loučíme se Shanem a Mel, vzhledem k tomu, že si nás už oba stihli přidat do přátel na Facebooku, to není nějak výrazně dojemné loučení – ještě o nich určitě uslyšíme. V první restauraci na druhém břehu obědváme dokonalý nudle se zeleninou a kuřecím masem, zatímco se vážně šíleně rozprší a tak zbytek výletu jedeme na kolech mokří na kost. A vůbec nám to nevadí.

DSC_5364

Protože večer a tím náš odjezd od Lake Inle se nezadržitelně blíží, vracíme se do městečka, odevzdáváme kola a přemýšlíme, co si tak pořídit na noční cestu autobusem, protože místní obchody prodávají k jídlu doslova čtyři věci. Rýži (případně rýžové nudle), laciné sušenky, chipsy a alkohol. Vzhledem k možnostem saháme po balení sušenek a všechna naše jídelní přesvědčení musí jít bokem :) Hlavně, že cigarety tu vyjdou na 2 – 4 USD za karton deseti krabiček.

Objevujeme přitom ale hezkou kavárnu / pekárnu, která se pyšní strojem na espresso. To bysme nebyli my dva, kdybysme se nezastavili, že, absolutně nehrozí, že bysme odolali kávě :) Z krasopisně psané nabídky na ručním papíře zašité v látkovém obalu si vybíráme i zákusek, abychom vyzkoušeli, co místní kuchyně nabízí. Majitelka pekárny nám vypráví o tom, jaké šije panenky a látkové tašky, které cizincům prodává kočičí útulek, aby vydělal nějaké peníze pro opuštěné kočky, a konstatuje, že teď je období mokra (nemůžeme nesouhlasit – krom toho, že jsme sem s tím riskem jeli, jsme to už stihli okusit párkrát na vlastní kůži :)). Se smíchem dodává, že další dvě roční období jsou období sucha a období cizinců :D To je prý čas, kdy jsou pro návštěvu Barmy nejlepší podmínky, není tedy ještě úplně největší horko, ale už neprší každý den. Funny.

2015-08-09 15.35.55

Sedíme na korbě auta, který nás veze na autobusovou zastávku, opřená o Tomovo rameno chroupu sušenku, za zády nám zapadá slunce v horách a cejtím takovej zvláštní klid. Chvilku na to z autobusu vidíme poslední zbytky ještě trošku modrý oblohy, než ji pohltí tma, odráží se na hladině jezera a v horách na druhém břehu svítí několik pozlacených chrámů. A je to všechno moc hezký.

2015-08-09 18.21.17 copy

Půjčení kola 2x 4.000 K
Převoz přes jezero 7.000 K
“Dýško” 1.000 K
Oběd 2x 6.000 K
Káva 2x a dort 4.000 K
Ananas 400 K
Thanaka 700 K
Sušenky 500 K
Autobus do Baganu 2x 22.000 K
Celkem za 3. den 45.600 K
life & stories

Life lately

posted by cassidy on 2016-04-13 at 8.39 AM, 6 comments

Když jsem psala na Plurk, že jsem si musela v diáři vyhradit místo na to, abych si vyepilovala nohy, protože to prostě nemělo tak vysokou prioritu na to, aby to za poslední týden vyšlo nějak spontánně, Johanka mi “nakázala”, ať si tam zapíšu taky, že mám napsat blog.

Tenhle semestr jsem si na sebe upletla bič, o čemž vypovídá to, jak často se tu objeví nový příspěvek. Udělala jsem trochu naschvál, rozhodla jsem se, že zaměstnám na jaro hlavu tolik, aby se mi nestíhalo stýskat a zároveň se tak výrazně posunu v seznamu odstudovaných předmětů. Zapsala jsem jsi vesele 42 kreditů, vydyndala si ještě individuální zápis jednoho semináře, na který nemám splněné prerekvizity s tím, že je odstuduju zároveň… A tak.

Velkou část z toho tvoří předměty mojí vedlejší specializace – Multimediální komunikace. Díky tomu, že jsem měla rok přerušené studium a cestovala, se možnost studovat právě tuhle vedlejšku otevřela i pro můj obor a nemohla bych za to být vděčnější. Vybudovat takovýhle “stát ve státě”, Grafickou a multimediální laboratoř na VŠE, muselo stát neuvěřitelný úsilí. Na druhou stranu se snažím věřit, že co se týká pocitu z výuky a přínosu pro studenty, je to vážně taková rewarding činnost, protože jsem na jiných předmětech nikdy nezažila takový úsilí, kteří by studenti školní práci poměrně dobrovolně věnovali a i když je práce na každičký předmět vážně časově náročná, všichni ji děláme až podezřele rádi. Tohle z prostředí školy moc neznám. Díky zájmu o předměty pod záštitou GML se taky vyselektovali lidi, kteří mají obecně dost podobný přístup k životu a práci jako já, oceňují a baví je podobné věci a právě oni mi ukázali, že týmové školní práce nemusejí být vůbec hell, naopak něco, co si člověk může užít. A ještě u toho něco vznikne. Díky, týmečky! <3

(O tom, že mi samozřejmě zbývají i nějaké povinné předměty a pro velký úspěch si s sebou z minulého semestru táhnu mikro, prostě pomlčíme.)

Jenže pak se to všechno nějak posčítá s prací, na kterou je rázem výrazně míň času a tak posledních sedm dní překonávám všechny svoje představy o vlastní produktivitě a možnostech. Až jsem si říkala, že to snad nemůže dopadnout dobře, ale zatím je to celkem sranda.

  • Ve čtvrtek jsem si až u vchodových dveří uvědomila, že na sobě nemám podprsenku.
  • V pátek jsem vyrazila na celý den do školy a na focení v centru prahy v kalhotách ke kotníkům, nízkých teniskách a růžových ponožkách na spaní. Sexy. Budiž mi omluvou budík v 5.15. (Ani slovo proti barevným ponožkám, miluju je a moje aktuálně nejoblíbenější jsou ty, co vypadají jako krokodýli, co mi žerou nohy, ale tohle byl fakt fail.)
  • Dneska při běhání se mi pletly nohy tak, že už na třetím kilometru jsem škobrtla, švihla sebou o zem a mám teď odřenej loket.

Očividně je něco ve vzduchu, protože mimo nejsem jen já. Během jednoho dne jsem byla svědkem toho, jak

  • paní úplně bez rozmyslu a zvednutí očí ze země začala přecházet silnici, jedoucí auto dobrzdilo pár desítek centimetrů od ní a ona bez hnutí brvou pokračovala já,
  • mě málem sejmul na chodníku cyklista se sluchátky na uších,
  • přišlo jaro a v jediném kusu přírody uprostřed našeho města se to hemží “láskou”. Nemůžete příště trochu dál než dva metry od cesty, prosím? Běžce v nepřehlédnutelné neonově žluté bundě (mě) to přivádí do rozpaků.

Mám v hlavě (a teď už dokonce i v Evernotu) alespoň pět článků, který bych v dohledné době vážně ráda napsala, tak mi držte palce. A víte, že zase pomalu začínám přemýšlet, co sbalím do krosny? Ale o tom zase až příště :))

P.S. S tím stýskáním to buď trochu funguje, nebo jsem prostě po tom podzimu dostatečně otupělá a zvládám to trošku líp. Nebo si to umíme líp naplánovat. Nebo je to tím, že je konec už tak docela na dohled. Vyberte si :)

Narozeninové ráno.

Vzpomínky ve sklenici.

life_lately_1

life & stories

Únorová videochallenge 2016

posted by cassidy on 2016-03-03 at 5.32 AM, 2 comments

Moc vám nepovídám, co se děje, ale můžete se alespoň podívat na sestřih únorové videochallenge, kterou s lidmi z Plurku natáčíme od roku 2012, takže ti nejpoctivější letos už po pátý. Spočívá jednoduše v tom, že zaznamenáme pár vteřin každý únorový den a na konci měsíce to složíme dohromady. Trochu jsem natáčení flákala a při stříhání mě pak mrzelo, že pár zajímavých momentů prostě na videu zaznamenaných nemám, ale to je život :)

A co předchozí roky? Rok 2015 jsem na Zélandu nenatáčela, ale to vynahradila spousta jiných videí. V roce 2014 jsem celý měsíc poctivě natáčela, ale nikdy jsem ho nesestříhala. Pro velký pamětníky můj život v roce 2013 tu a 2012 tu :)